Víra je stav naprosté účasti

„Víra je stav naprosté účasti.“

Nemůžeme si pomoci. Prostřednictvím různých otázek se vracíme stále ke stejnému ústřednímu tématu: Jak žít plným životem? jak žít tak, aby kouzlo pocitů bylo silnější než bolest z neúspěchu?

Každý z nás se svou slabounkou vůlí snaží najít vesmírný proud a vézt se na něm a nezahynout. Zdá se ovšem, že nejdůležitější je v tomto případě víra; ta schopnost zabydlet šíři a hloubku našeho soucitu, vědět, dokonce i v temném středu své bolesti, že někde tam, kde to nevidíme, je radost a zázraky; že dokonce i když upadneme, jsme součástí proudu většího, než bychom sami dokázali vymyslet. Znamená to žádat vědomí o něco velmi složitého. A přesto, i když není spolehlivá, víra – život účasti – je možná.

Ve skutečnosti ta nekonečná soudružnost všech věcí a událostí pokračuje dál jako ohromná řeka beze dna a my máme stejně jako ryby jedinou možnost – najít ten proud a vézt se na něm. Ten proud je Bůh či Tao, jak jej nazývá velký čínský mudrc Lao-C´, a ta síla, která nás nadnáší, když se naše vůle smísí s proudem bytí, je posvátná záře, kterou zakoušíme jako milosrdenství.

Jakmile se ocitneme v proudu, život příprav končí, život obrany končí, končí i poměřování jednotlivých vlastností. Strach jaksi uvolňuje cestu Důvěře. Kontrola se nějak mění v Odevzdání. Ryba a proud jsou pro tuto chvíli jedno a totéž. Posvátný okamžik a Bůh jsou vždy jedním a tímtéž. Pro nic jiného nemá smysl žít – dokonce i toto prohlášení se mění, protože již nejde o smysl života, ale o jeho naplnění. Jakmile je nitro na povrchu, otevřené, vlévá se do něj Celek.

Víra tedy není nic jiného než vůle a odvaha vstoupit do proudu a nechat se jím unášet. Záhadou je, že podstoupení rizika, které spočívá v takovém ponoření se do života, nás spojuje se vším, co nás přesahuje. A co jiného je soucit než vstoupení do proudu jiného člověka, bez toho, aniž bychom ztratili sami sebe.

Mark Nepo z Knihy probuzení