Cesta nespoutané ženy

Stejně jako pro mnoho žen, které znám, je i pro mě romantická láska buď vším, o čem si chci povídat, nebo je to ta poslední věc, o které chci mluvit; závisí to na denní době. Když mám chuť se o ní bavit, zdá se mi ohromná a důležitá. Když chuť nemám, zdá se být téměř neurotická. Jedna věc však zůstává stále stejná bez ohledu na to, jak se na ni dívám: Romantická láska je záhadou. I když pro každého z nás znamená něco úplně jiného, jen zřídka je láska tím, co se zobrazuje jako karikatura v reklamách.

Je odvážnější a potenciálně bolestivější, než by se zdálo ze záběrů na milence, kteří se procházejí po pláži. Romantická láska je více než jen melodramatický obal pro střídající se energii blaženosti a zoufalství, ale říct, čím není, není stejné jako říct, co to vlastně je. A to možná také proto, že to, čím vlastně láska je, se mění. Stejně jako všechno ostatní, i ona hledá svůj duchovní prvek.

Zvedá se, aby se s námi setkala na té úrovni, na níž skutečně jsme. Z hlediska duchovního je romantická láska ve své božské podstatě chrámem. Je jednou z laboratoří Boha, způsobem duchovní transformace. Z tohoto pohledu je posvátnou příležitostí pro duše, aby dokázaly překročit hranice svého úzkého já, aby se mohly mílovými kroky posunout vpřed do nových a neprobádaných emocionálních možností. Tam nás láska zažene do rohu, nastaví nám před obličej zrcadlo a žádá, abychom se vzdali: Vzdali se bolesti, vzdali se minulosti, vzdali se hradeb, vzdali se obvinění, vzdali se obrany, vzdali se limitů, vzdali se strachu… Láska není hra pro slabochy.

Většina žen, které znám, dospěla k přesvědčení, že duchovní odevzdání je bránou k lásce. Ale vědět to, to znamená opravdu jen vědět. „Odevzdání?“ říkáme. „Chápu, co se tím myslí − ale ukaž mi, jak to udělat!“ Není totiž vůbec snadné vzdát se lásce, když člověk téměř nepoznal svého tátu. Není snadné vzdát se lásce, když někdo, komu jsme důvěřovali, nás opustil nebo zradil. A není vůbec snadné vzdát se lásce, když po posledním vztahu člověk měsíce, nebo dokonce roky psychicky krvácel. Může nás stát hodně emocionálního úsilí, když se chceme naučit, jak otevřít své srdce, které se v důsledku nějaké životní zkušenosti zavřelo.

To, o čem jsme si mysleli, že jsou to pouze dočasné obranné mechanismy, se může v průběhu let upevnit a dát vzniknout zakotveným obranným vzorcům. A tak truchlíme po volnosti a lehkosti lásky. Když čteme Shakespearovy sonety, vzpomínáme na to, co jsme ztratili. Když čteme básně, které Elizabeth Barrett Browningová napsala svému milovanému Robertovi, vzpomínáme na to, po čem toužíme. Vzpomínáme na ten zázrak, který si ve svém životě nejvíc přejeme, pozdě v noci posloucháme svoji oblíbenou hudbu a naše srdce čistě a něžně touží po tom, co si ve své hloubi přeje.

Toto toužení je samo o sobě modlitbou za ten druh moudrosti, o který se s námi dělí David Deida. On je jedním z našich nových šamanů lásky. Deida je do nebe volající a syrový, a někdy to vážně přehání. Vyje i šeptá; konfrontuje i utěšuje. Oheň, který nese, může buď pálit, nebo osvětlovat − záleží na tom, jak s ním sami naložíme. Ale pokud má být jeho ohnivý dar darem právě pro vás, pak si myslím, že to poznáte. Budete cítit, které vaše části potřebují jeho poselství, a budete cítit touhu je přijmout. Vaše mysl a vaše srdce budou reagovat na myšlenku, že se můžeme naučit milovat smysluplněji a zbavit se vzorců bolesti, které naši cestu dosud tak ztěžovaly. Cesta k srdci Boha je vždy klíčem k našemu vysvobození bez ohledu na zdroj naší bolesti. Když však udeří bolest, telefon nezvoní, dohoda je porušena nebo je naše naděje zdrcena, není vždycky jednoduché vidět, jak toto pochopení využít. Já jsem o trochu blíž své vlastní lásce, protože jsem Deidovi opravdu naslouchala a četla jsem tuto knihu. Mé srdce je svobodnější. Kéž by bylo i to vaše. Teď se posaďte na pohodlný polštář. Ztlumte světlo s výjimkou světla nad touto knihou. Možná se i pomodlete a požádejte o pravdu, která leží za závojem. Modlete se za to, abyste se o mužích naučily to, co se naučit potřebujete, abyste se naučily je milovat tak, jak si to nejvíce přejete. A pak naslouchejte se mnou tomuto čaroději romantické lásky. Mluví k nám o dávno ztraceném slibu. Mluví o pravdě. Mluví o lásce. – Marianne Williamson

Z Knihy: Cesta nespoutané ženy David Dejda
www.annapenak.cz